Nemoc výjimečných lidí.

8. ledna 2017 v 18:57 | Alien |  Ve vesmíru
Žádná psychická nemoc neexistuje. Náš mozek se pouze chová jinak, než naše okolí uznává za vhodné.

Zjistila jsem, že pokud se lidem otevřu až moc, můžou se občas vyděsit a myslet si o mně, že jsem blázen. Proto se tolik neotvírám, jenže občas prostě nastanou chvíle, kdy mám všeho dost a veškeré mé myšlenky, veškeří mí strašáci musí prostě napovrch. Byla jsem dokonce označena za blázna, byl mi doporučen psycholog a to jen proto, že jsem vypustila ven něco, co ve mně přebývalo tak dlouhou dobu, až se to nafouklo a vymklo se to kontrole. Psycholog je od toho, aby lidem ukázal směr, když nevědí, co se svým problémem. Ale vydat se tou cestou už musí sami, to za ně nikdo neudělá. Jenomže k čemu by mi byl psycholog, když znám směr, kudy jít? Potřebuji pouze čas, to je jediné, co potřebuji. Mám své chyby, mám své problémy, jenomže to má prostě každý. A vše se nevyřeší hned, může to trvat roky. Jenomže... ne každý to pochopí. To už pak nastává takový menší problém a vy, ve snaze něco vysvětlit, se do svých argumentů zamotáváte čím dál víc a ztrácíte na důvěryhodnosti, přitom neprávem.

Každopádně... není dobré odsuzovat lidi, kteří jsou jiní, ať už to jsou ženy, které prošly neskutečným počtem plastických operací, ať už jsou to lidé, kteří mají problém mluvit, ať už je to kdokoliv. Tihle lidé můžou být silnější, než tisíc "obyčejných" lidí dohromady, nikdy nevíte, s čím každý den bojují a co neustále překonávají. Nikdy nevíte, co se v nich odehrává.

Na výjimečných lidech stojí svět. Kdyby Edison nebyl výjimečný, vznikla by vůbec žárovka? Kdyby Prokop Diviš nebyl výjimečný, nevěděl by něco navíc, vznikl by bleskosvod? Ne. Proto se nebojte být výjimeční. Není to nic špatného, ale cesta to občas bývá trnitá. Výsledek však stojí za to.


 

Utopím tě!

1. ledna 2017 v 3:39 | Alien |  Tvorba
Ležela jsem na červené kapotě auta, v jedné ruce jsem držela cigaretu, nad hlavou mi zářily hvězdy. V životě jsem nekouřila. Neměla jsem důvod. Dokonce jsem i opovrhovala lidmi, kteří kouřili, přišlo mi to nechutné a slabošské... taky, že jsem si ani jednou nepotáhla. Chtěla jsem mít alespoň na chvíli pocit toho, že jsem normální. Stejná jako ostatní. Místo toho mě však nepříjemně bodlo u srdce...

Cigaretu jsem odhodila, co nejdál to šlo. Ani jsem ji nezapálila, tudíž jsem nemusela mít strach, že by suché větve zabořené v písku, mohly začít hořet. Páni. Jsem tak dobrosrdečná.

Převalila jsem se na břicho a zavřela oči. Ruce jsem roztáhla po celé šíři kapoty. Nejraději bych prostě usnula, nechala se přes noc pokousat od komárů, ale hlavně, nechat se ukolébat ku spánku cikádami, které vytrvale zpívaly tu jednu a samou píseň. Nebyla však potřeba zpívat nějakou jinou. Tahle se mi líbila. Byla neskutečně uklidňující.

Jenže já jsem jen tak usnout nemohla. Musela jsem ještě zařídit pár věcí, udělat něco, k čemu jsem se odhodlávala již spoustu let. Bylo mi jasné, že toho možná časem budu litovat, jenže jsem byla rozhodnutá...

Znovu jsem se překulila na záda a postavila se. Pod nohama mi křupal zatvrdlý písek, jak jsem si to mířila přímo ke kufru, který jsem jediným prudkým pohybem otevřela. Vykoukla na mě žena. Hleděla na mě svýma hnědozelenýma očima zpoza červených brýlí. Byly nakřivo, jenomže si je nemohla ani spravit. Nohy i ruce měla totiž svázané tlustým starým provazem.

Vzala jsem ji do náručí... tedy jsem se o to alespoň pokusila. Byla těžší, než jsem čekala, takže jsem ji tak trochu upustila zpátky do kufru. Protřepala jsem si ruce. Do očí se mi nahrnuly slzy. Ne, tohle zvládnu. Zvládla jsem už mnohem horší věci. Žena nevydala po celou dobu ani hlásku. Jen mě trpělivě sledovala těma svýma očima, propalovala mě nimi až do morku kostí. Čím déle se na mě dívala, tím klidněji vypadala, protože všechno nasvědčovalo tomu, že to nezvládnu.

Po pátém pokusu se situace konečně trochu pohnula. Podařilo se mi ženu vytáhnout z kufru, sice s lapáním po dechu, se spoustou slz, potem a bolestí, jenže na tom už nezáleželo. Byla venku, na zemi, před kufrem. Zvládla jsem první krok svého plánu. Vyčerpaně jsem se posadila a opřela o velké špinavé kolo mého auta. Stále jsem si opakovala, jak jsem silná, i když všechno naznačovalo pravý opak. Kdybych byla tak silná, zvládla bych s tou ženou dojít k moři na první pokus. Pohlédla jsem na ni. Usmála se.

''Tak ty se mi budeš posmívat?!'' vyjela jsem po ní. Nic mi neodpověděla, byla chytřejší než já a chápala, že odpověď teď není na místě. Znovu mě bodlo u srdce, stejně jako když jsem v ruce držela tu cigaretu. Na moment mě napadlo, že bych se na to všechno mohla prostě vysrat, mohla bych všechny ty provazy přeříznout a pustit ji na svobodu. Jenomže to by přišly všechny ty roky snažení vniveč. Tak dlouho mi trvalo, než jsem tu ženu chytila. Tak strašně dlouho, že se mi ji teď pouštět prostě nechtělo. Stálo za tím vším až příliš mnoho úsilí. No nic, nastal čas pokračovat ve svém plánu.

Postavila jsem se a znovu ji vzala do náručí. Udělala jsem dva tři kroky, dokud jsem ji zase neupustila. Tentokrát na zem... a to, že byla pokrytá pískem, nic neměnilo na tom, že pád musel být celkem bolestivý. Ne. Tohle jí dělat nechci, na to ji mám až příliš ráda. Vzala jsem ji teda za nohy a táhla jsem ji po pláži. Bylo to pomalé, pro ni možná nepříjemné. Ale nebylo to horší než má nezpevněná náruč.

Za chvíli jsme byly u moře a nastala ta nejtěžší část, po které již nebude cesta zpět. Utopit ji, utopit své staré dobré já. Náhle jsem nebyla schopná udělat jediný pohyb. Byla jsem v háji. Tady zřejmě má výprava skončila. Sesunula jsem se na zem, slaná mořská voda mi olízla ruce, které jsem bořila hluboko do písku. Nemůžu to udělat. A ani nechci. Miluji ji i přesto, jak moc ji nenávidím. Nechci o ni přijít. Čert vem všechno to úsilí. Alespoň jsem si uvědomila své hranice.

Doběhla jsem tedy k autu pro nůž, dřív, než si to rozmyslím. Pak jsem jí přeřízla provazy. Hned jak jsem ji osvobodila, vrhla se mi kolem krku. Z očí mi tryskaly slzy. V mysli se mi promítaly veškeré ty zbytečné roky snažení. Už ji nikdy nechytím. Jenomže už jsem ji chytat ani nechtěla. Už nikdy nechci zažít to, co zažívám právě teď. Přesto mě na prsou místo podivného bodání hřál takový příjemný pocit... cítila jsem, že jsem se zachovala správně. Poprvé v životě mi došlo, jak moc pro mě tato žena znamená a kdybych ji zabila... navždy bych cítila podivné bodání u srdce, jako kdybych ztratila něco hodně důležitého. Kvůli ničemu.

''Věděla jsem, že to neuděláš. Věděla jsem, že jsi chytrá holka,'' po dlouhé době opět promluvila.

Přijmout sám sebe je důležité. Je to snad nejdůležitější věc, kterou bychom v životě měli udělat. Avšak dávejte pozor. Ne vždy to, co můžete přijmout, je bezpečné. Někdy vás to může chtít i zabít.


Výsledek obrázku pro dark sea


Najdi už konečně tu rovnováhu!

31. prosince 2016 v 18:18 | Alien |  Ve vesmíru
Nestěžuj si pořád, jsi už velká holka.
Ne. Nejsem. A ty to víš.

Na tom stejně nezáleží. Zkrátka... k ničemu to nevede a to stačí. Co změní tvé myšlenky? Vůbec nic.
Myšlenky jsou mnohem silnější, než si myslíš. Myšlenky jsou počátkem všeho.

To není pravda. I bez myšlenek se dá dokázat spousta věcí.
Otázkou však je, zda jsou ty věci dobré a zda k něčemu vedou.

Řeknu ti, co k ničemu nevede. Tento rozhovor. Akorát ztrácíš čas a unikají ti věci, které by pro tebe měly být opravdu důležité.
Jako například?

Život.
Ale já žiju.

Jak?
Přemýšlím.

Ale jdi. Duch i tělo musí být v rovnováze. Nemůžeš uprostředňovat pouze ducha.
...

Co nic neříkáš? Že by to byla pravda?
Ale mně se to líbí. Baví mě přemýšlet.

Neodpověděla jsi mi na otázku.
Dobře, možná máš pravdu. Měla bych začít... trochu brát ohled i na jiné věci v mém životě.

Přesně tak. Přemýšlení je krásné, ale není to jediná věc, kterou bys měla provádět. Z nějakého důvodu máš i tělo. Máš ho, abys mohla jednat.
Ano. Souhlasím. Měla bych i nějak jednat.

Lidská duše je nesmírně složitá.
Proto je důležité najít rovnováhu.
Já ji však hledám již spoustu let.
A stále jsem ji nenašla.
To však ale neznamená, že přestanu hledat.

Výsledek obrázku pro klid

 


Nejistota.

19. prosince 2016 v 21:16 | Alien |  Téma týdne
Závidím lidem, kteří mají v něčem jistotu, ať už je to například přesvědčení o svých dovednostech, přesvědčení ve svou vlastní pravdu, přesvědčení o tom, že to, co vidí, je pravda. Mě osobně celý život totiž provází nejistota. Snažím se to tak úplně nebrat, to bych se z toho možná zbláznila, ale občas si na to prostě tak vzpomenu a... připadám si strašně hloupě. Zpochybňuji ve svém životě úplně všechno a pak nemám nic, o co bych se mohla v případě nouze opřít. Co když ta propiska, kterou vidím tady na stole přede mnou, je pouhá iluze? Co když teď nepíšu na blog.cz, ale na nějaký špionážní server, který se za blog.cz pouze vydává? Co když mě rodiče nenávidí, ale musí předstírat, že mě milují, protože teď někdo jejich pravé děti drží jako rukojmí a vydírá je?

Nejhorší je, že se takové teorie bohužel nedají vyvrátit, ať už znějí jakkoliv podivně. Občas si říkám, jestli takové myšlenky nejsou zbytečné, jenomže to opět jde zpochybnit. Co když jsou velice důležité a týkají se mého osobního rozvoje? Opět se dostáváme k tomu kouzelnému slovíčku, které mě provází na každém rohu. Nevím.

Svět je tedy pro mě jedna velká neforemná skládačka, jež každou chvíli mění podobu a nedá se zastavit ani na jediný zlomek sekundy. A když už se ho člověk chce nějak dotknout, projde jeho ruka skrz, jako kdyby sahal na ducha, nebo iluzi. Co je tedy pro mě pravda? Něco, co zatím nedokážu ověřit.

Moment... že bych mohla alespoň jedinou věc v mém životě potvrdit? A tou věcí by bylo, že je pravda, že to, co jsem teď napsala, je podle mě pravda? Vlastně nemůžu. I tohle se dá zpochybnit. Co když teď mou mysl ovládá nějaká vyšší síla a nutí mě psát tento text? To abych se začala sama sebe bát. Nakonec... už se sama sebe a svých nejistých myšlenek dávno bojím.


Související obrázek


Článek byl přiřazen k tématu týdne "A co když je to pravda?".